Havel podporoval diktaturu. O osudu země rozhodují nevolené neziskovky a marginální petice. Za naše peníze

13.02.2012 22:12

 

Kolik všelikých petic a výzev od počátku letošního roku jste podepsali nebo vám bylo k podpisu nabídnuto? Jedna, dvě, pět? S podobnými aktivitami jako by se poslední dobou rozlila řeka. Iniciovat nebo podepsat petici nikoho nebolí, nic nestojí a nemusí se bát žádných záporných důsledků.

Chceme okamžitou demisi Nečasovy vlády. Požadujeme přejmenování pražského letiště Ruzyně na Letiště Václava Havla. Chceme rezignaci ministra školství Josefa Dobeše… To je pouze namátkový výběr z výzev a petic poslední doby.

Něco se vám nelíbí? Dáte tedy dohromady tříčlenný petiční výbor, respektive spíše ukecáte kamaráda, souseda nebo manželku a počnete s šířením textu všemi kanály. Je-li téma chytlavé, počet podpisů se začne hromadit. Při náklonnosti médií se vám podaří vybrat klidně i desítky tisíc podepsaných občanů. Autor s petičními archy v rukou se vydá na příslušný úřad či do parlamentu a požaduje naplnění svého požadavku, neb si to lidé přejí.

Demokratické a racionální, můžete si říci. Většina petic, často i s rozumnými požadavky, zanikne bez odezvy. O ty mi v této úvaze navíc ani nejde, protože k  takovým výše vyjmenované příklady poslední doby v žádném případně nepatří.

Rozeberme to na příkladu nejznámějším. Zemřel Václav Havel. Bývalý prezident, který za své prezidentské působení stihl učinit tolik neskutečných kroků, které naši zemi a národ obrovsky poškodily, až nad tím zůstává rozum stát. Média hlavního proudu si to však nemyslí, ta Havlovi „líbala nohy“ za života i po smrti. Nebožtíkovo tělo sotva vychladlo a jeden bezvýznamný režisér, jehož jméno v médiích dlouho nezaznělo, přišel s vynikajícím nápadem: Přejmenujme ruzyňské letiště po Havlovi!

Režisér a Havlův vděčný milovník nechal pohotově vytvořit webové stránky, kde bylo možné petici za přejmenování elektronicky podepsat. Všechny české televizní stanice, noviny a internetové servery (až na čestné výjimky) z toho učinily hlavní zprávu, kterou lidem dávkovaly den co den. Pozor, vznikla petice… Uctěme památku VH… Byl to největší Čech, podepišme…

A vida, počty podpisů rostly do desítek tisíc, ustálily se asi na 82 tisících. A zase televizní zprávy a novinové titulky: Obrovské množství Čechů chce přejmenování Ruzyně po Václavu Havlovi. Většina lidí si přeje Havlovo letiště. Úřady začaly konat, vdova po exprezidentovi dala souhlas a značka „Letiště Václava Havla“ byla zaregistrována. (Doplnění na okraj: Vznikla i petice PROTI přejmenování letiště, která nyní čítá víc než 23 tisíc elektronických podpisů. Když zavzpomínáte, zjistíte, že se o ní většina médií nezmínila ni pouhým slůvkem…)

Teď se vraťme na začátek. Ve volbách o osudu své země rozhodují miliony lidí ze zhruba osmi a půl milionu oprávněných voličů. Přestože nehlasují všichni, výsledek volby se dá s přimhouřenýma očima považovat za vyjádření vůle národa.

Petici za přejmenování pražského letiště „podepsalo“ (nebo věříte internetovým peticím, které nemají ani oporu v zákoně?) pouhých 82 tisíc. Z celkového počtu oprávněných voličů to je 0,96 % voličů! Toto číslo nemůže za vyjádření vůle národa považovat snad ani ten největší ignorant. Jak pojmenovat ty, kteří si to opravdu myslí, nechám na ctihodném čtenáři.

Tímhle způsobem by se dalo pokračovat dál. Petici ČSSD za demisi vlády podepsalo něco málo přes 90 tisíc lidí, to máme kousek přes jedno procento (sic!) oprávněných voličů. Nu a vůdcové socialistů se bijí v prsa, kterak lidé prahnou po demisi vlády.

Podobný, ba o poznání vážnější problém tu je i s takzvanými neziskovými organizacemi. Ve třech založíte sdružení a už se můžete čile vydat v boj. Naděje na úspěch máte ještě větší než u petic. V pouhých třech lidech můžete zvrátit něco, co rozhodli zástupci zvolení miliony občanů. To je záležitost známá pod zprofanovaným termínem občanská společnost. Moc tzv. nevládních organizací (často paradoxně žijících právě z vládních dotací) naprosto popírá základní principy demokratického zřízení. Řádní občané si tak ze svých peněz platí malé i velké diktátory, jež často jednají proti jejich vůli.

My se jen můžeme ptát, proč tento koncept tolik propagují právě ti, co se v každém prohlášení a článku ohánějí demokracií a pluralitou. Můžeme se ptát, kde bral hlavní propagátor této myšlenky, nebožtík Havel, přesvědčení, že právě tohle je to pravé ořechové a odpůrce nálepkoval ošklivými slovy…

Ohledně petic má nikoli nezajímavý názor senátor z ODS Jaroslav Kubera. Ten často říká, že podepsání petice by mělo být určitým způsobem limitováno, třeba zaplacením tisícikoruny. Nastavení pravidel pro petice by se spíš ještě lépe dalo řešit stejnými podmínkami jako referendum. Aby byla petice vzata v úvahu, musí ji podepsat určité procento oprávněných voličů, naopak pokud by stanovené procento neměla, v potaz být vzata nesmí. Ať už běží o petici celostátní, obecní nebo jen někde v ulici. Pak se můžeme o něčem bavit, drazí petenti.

To by však vyžadovalo, aby si lidé za své zástupce konečně volili ty, kteří mají všech pět pohromadě a ne populisty, jež se chytají každé vějičky, kterak se voliči zalíbit.

Do té doby bude institut petice pouhou formou nátlakové akce marginální menšiny, jež prosazuje své často šílené zájmy na úkor většiny, která o tom často vůbec nic neví.

Nemíním nijak vykřikovat, že petice je institutem na zrušení, to by bylo zásadní nepochopení mého textu. Petice mohou mít mnohdy svůj pozitivní vliv a třeba upozorní ostatní na problém do té doby neviditelný. Jasně ale deklaruji, že je nutné stanovit rozumné podmínky a moc petic i tzv. nevládních organizací, kteréž nemají relevantní podporu, začít nekompromisně řešit a tvrdou rukou potírat.

Pak už totiž nebude možné, aby pár ekologistických šílenců blokovalo stavbu dálnice kvůli výskytu chráněného druhu brouka či aby EU zakazovala klasické žárovky, opírajíc se o „požadavek“ neziskových organizací a z něho vyvozujíc, že po tom lidé prahnou…

 

(Psáno pro EUportál.cz)