Reportáž z přednášky R. Panenky "Objektivní žurnalistika, ideál nebo fikce?"

29.02.2012 14:42

Jakým směrem se ubírá novinařina? Jestli se jednou z hlavních denních zpráv stane, že neznámý pachatel odcizil sadu pastelek za 90 korun, a teď se k případu začne vyjadřovat mluvčí policie, jak asi lump s pastelkami naloží… Je vůbec v pořádku mít takovéhle hlavní události dne?

 

 

Nad nasměrováním a cíli žurnalistiky, ale i nad správností volat po objektivním zpravodajství se včera 28. února zamýšlel v přednášce v královéhradecké Studijní a vědecké knihovně šéfredaktor portálu www.nashradec.cz a redaktor Parlamentních listů Radim Panenka.


Jaký mají mít média účel? Informovat veřejnost o skutečném dění na úrovni států, krajů a měst. Jdou média tímto směrem? A můžeme věřit všemu, co nám předkládají? Zamysleli jsme se i nad formou medializace? Čteme a posloucháme mezi řádky? Média převážně píší tak, aby vykazovala zisk. Ziskuchtivost je bohužel to hlavní, co je k činnosti motivuje, čehož je důkazem kvetoucí živnost bulvárního tisku a zpravodajství. Bulvár je pro nás meziřádkově ještě čitelný. Tady očekáváme přehánění, polopravdy, lži a drby. Jenže od takzvaných seriózních hromadných sdělovacích prostředků se chceme dozvědět pravdu!

 

Dnešní vydavatelé snižují výdaje na média, kde mohou. Zavírají zahraniční kanceláře, propouštějí redaktory. Zahraniční kanceláře zavírají i televizní společnosti, které si drží nějakou poslední křiklavou zahraniční kartu, jako Irák, Pákistán a tak dále.


Další okruh dohad se rojí kolem otázky, zda lze v novinařině dosáhnout objektivity – nestrannosti. Teoreticky ano. Základem by byl strohý popis události s citacemi zdrojů. A co výběr témat? Výběr je přeci selektivní – vyběračný. Redaktor nebo jeho nadřízený si téma zvolí. A pak, v tištěném deníku hraje úlohu i umístění stati. Bude na titulní straně nebo ji zasunou někam dozadu? Už tyhle technické okolnosti objektivnost vylučují. Novinář může, samozřejmě, své postoje vložit mezi řádky tím, jak řadí citace a jaké vůbec zveřejní. Máme tedy o jakousi objektivitu usilovat? Vždyť stať lze napsat i na objednávku vydavatele nebo bohatého inzerenta. Má takzvaná objektivnost končí už tím, že něco tvrdím bez uvedení zdroje.

 

Novináři dnes často hodnotí deník Právo jak nejobjektivnější. Naproti tomu Hospodářské noviny vlastní Zdeněk Bakala, přítel předsedy Top 09, a tak se o zmíněné politické straně v těchhle novinách v podstatě nic špatného nepíše. Mladou frontu a Lidové noviny vlastní německý podnikatel, a tak v určitých zájmech a tématech proti svému chlebodárci tyto tiskoviny prostě nepůjdou. Stopy vlastníků bulvárního Blesku a Aha vedou do Švýcarska. Haló noviny jsou stranické noviny KSČM. Jsou příkladem angažované žurnalistiky. Za nic se neschovávají. Tak pracovaly deníky v Republice Československé po roce 1918. Byly to deníky politických stran. To by mohl být ideální stav – noviny patří k určitému názorovému proudu, ale ví se to o nich, a komu se noviny nelíbí, ten ať si založí své vlastní.

 

V 19. století vycházelo ve středně velkém městě ve Spojených státech amerických i 10 deníků! Kdyby si nějaký vymýšlel, konkurence by to vynesla a deník by přišel o čtenáře. Od konce 19. století skupovaly tisk v USA velké korporace, a to byl konec angažované novinařiny. Takzvaní profesionální a objektivní novináři začali lidmi skrytě manipulovat.

 

 

Je nebo není cenzura? Je. Nevyhlásila ji vláda, ale téměř monopolní vydavatelé. Média vycházejí při hledání témat z takzvaných oficiálních zdrojů. Ve chvíli, kdy se hlavním zdrojem zpráv stanou úřady, je možné zajistit i to, že se o něčem psát nebude. Úřady prostě mlčí. Přitom, zaměří-li redaktorův hledáček nějaký neoficiální zdroj, bude redaktor čelit nařčení, že postupoval neprofesionálně, neboli neobjektivně. Nebyl lepší systém angažované žurnalistiky, kde se nikdo za nikoho neschovával a byl angažovaně čitelný? Možnost angažované tvorby nabízí alespoň internet.

 

Další potíž je s takzvanými odborníky. Jistí (pořád titíž) poví k tématu to, co se po nich žádá, a jejich mínění přeberou jednotlivé redakce. Tak třeba: oficiální zdroje tvrdily, že Lisabonská smlouva vlastně jen reformuje Evropskou unii. Neoficiální zdroje o ní přinesly i jiné zvěsti, že totiž Lisabonská smlouva zavazuje jisté členské země Unie k plnění jistých úkolů. Nebo, oficiální zdroje pochválily dotace z EU. Jenže ty neoficiální upozorňují i na to, že jsme čistými plátci Unie, že toho totiž poplatíme víc, než vyzískáme. Nebo kauzy, odkazující na národnostní násilí: O popálené cikánské holčičce po útoku vítkovských žhářů se mluví až dost. O týraném a znásilněném českém hošíkovi, kdy byli pachateli cikánští výrostci, se skoro nic neřeklo. Nebo se mlčí o zvěrstvech kosovských Albánců při uloupení Kosova a Metochie Srbsku.

 

Jak se tedy dělají noviny? Příkladně Mladá fronta má šablonu pro redaktory, kde se v kolonce tvorba názoru přímo píše: „Noviny … podporují vstup republiky do EU.“ Velké potíže jsou s tím, že v zemích Evropské unie opravdu velký vydavatelský dům skoupil mnoho národních mutací téhož, a tím v podstatě utváří světonázorové pohledy desítek milionů lidí takzvaného civilizovaného světa.

 

Diskuse po zhruba hodinové přednášce Radima Panenky byla pestrá, živá a delší. Byla dobrým „barometrem“ toho, že téma a jeho zpracování zaznělo na správném místě v pravý čas.
 
 
Autor: Patrick Ungermann, foto Martin Žatečka (psáno pro NášHradec.cz)