Varoval nás Viktor Dyk před světovládou?

02.10.2011 08:50

 

„Mimořádným zajisté zjevem jest, že v republice naší tak krátce po znovudobytí samostatnosti setkáváme se s intelektuály, kteří hledají, co ztratili, „širší vlast.“ Touto širší vlastí jeví se mlhavá příští Panevropa nebo SSSR – světový svaz sovětských republik.“ Tímto způsobem se Viktor Dyk v článku Touha po širší vlasti?, publikovaném 28. února 1929 v časopise Fronta podivuje nad přáními mnohých politiků a „intelektuálů“. Dnes, s odstupem dvaaosmdesáti let, tato slova vnímáme vpravdě prorocky. Nejsme totiž svědky ničeho jiného, než o čem Dyk ve zmiňovaném článku píše. Skupiny intelektuálů s politickými „vyslanci“ snad ve všech parlamentních stranách prosazují myšlenku jedné globální vlády, jakožto jediného správného uspořádání světa, jelikož osvědčená parlamentní demokracie podle nich zklamala a nemůže vyhovět výzvám, před kterými dnešní svět stojí (Jedlička 2010). V České republice je tento názor zastoupen především hnutím, pro které se vžil termín pravdoláska, reprezentované okruhem přívrženců bývalého presidenta Václava Havla i expresidentem samotným.

 

Idea Panevropy

 

O tendencích iracionálního popírání smyslu národních států dnes víme mnoho, ale že podobný myšlenkový proud fungoval i v prvních letech po vzniku samostatného československého státu, se příliš neví a nemluví. Zda již na počátku dvacátého století existovali zákulisní hybatelé světového dění v takové míře, jako je tomu nyní, je složité říci, nechceme-li se pohybovat na vlně pouhých dohad. Faktem ale je, že někteří tehdejší politikové nehráli se svými občany úplně čistou hru a Viktor Dyk se to nebál veřejně napsat. V článku o touze po širší vlasti měl na mysli hlavně rozmáhající se panevropské hnutí, úvahy o vytvoření podunajské federace a nevynechal ani možné rozpory ve Washingtonské deklaraci, jak se zkráceně říká Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, kde narážel hlavně na pasáže ve kterých je nejprve zcela odmítnuta federalizace Rakouska, ale druhým dechem se myšlenky na utvoření jiné (nerakouské) federalizace autor deklarace (za něhož je považován Masaryk) nevzdává, bude li to prý třeba.

 

Takzvaná Panevropa či Panevropská unie byla v době vzniku tohoto Dykova článku na starém kontinentě v některých intelektuálních a politických kruzích velmi „módní“. Historik Václav Veber ve své práci Dějiny sjednocené Evropy dokonce píše, že „se stalo módou i povinností evropských politiků vyslovovat se příznivě o panevropských snahách.“ A tento „pokrok“ se nevyhnul ani mladičké Československé republice. Roku 1929 měla československá sekce panevropského hnutí více než 2 800 členů a zásadním poznatkem je skutečnost, že přes osmdesát procent z nich se hlásilo k německé národnosti. Největší podporovatele svého projektu však Coudenhove-Kalergi (zakladatel Panevropy) získal v ministru zahraničních věcí Edvardu Benešovi, a pro někoho možná překvapivě, i v samotném presidentu Masarykovi, který celé hnutí vřele podporoval a věřil, že se jednoho dne stane skutečností. Sám Coudenhove chtěl dokonce Masaryka požádat, aby se stal jakýmsi „Washingtonem sjednocené Evropy.“

 

Nad tím vším však musel Viktor Dyk, jemuž srdce naplňovalo upřímné národovectví, kroutit nesouhlasně hlavou. Dobře věděl, že i kdyby byly snahy o vytvoření jednoho evropského státního svazu sebeupřímnější, nikdy to nemůže dopadnout dobře. Jediným přirozeným uspořádáním Evropy, které může dlouhodobě fungovat, jsou národní státy. Věděl, že jakékoli snahy o protipřirozené spojení odlišných národností, kultur a mentalit nepovedou k věčnému míru, blahobytu a svobodě (jak otevřeně proklamoval tvůrce myšlenky Panevropské unie), ale mohou naopak skončit velkou tragédií.

 

Globální vláda

 

Zatímco některé politické elity snily o světovém svazu sovětských republik (jak Dyk nepřirozené sjednocovací snahy nazval), velká část národa, alespoň ta aktivní ve veřejném dění, se k tomu dle Dykových slov stavěla lhostejně nebo skepticky, neboť měla v mysli čerstvé vzpomínky na nesvobodné časy řízené příslušníky habsburského domu. Doslova píše: „Možno říci, že různotvárné tyto snahy nenacházejí v národě zvlášť silné odezvy a zůstávají teoretickými. „Širší vlast“ není ještě tak dlouho za námi, abychom si nepamatovali, že přinášela značné nevýhody a nebezpečně nás ohrožovala. Ani hospodářské argumenty, jež bývaly za Rakouska hlavním odůvodněním rakouské politiky velké většiny politických představitelů našeho národa, nedostačují k vyvážení pohrom, jež by nám mohla federace přinést. A o tu běží, ta zůstala po dědech a otcích zděděným koníčkem některých politiků západu…“.

 

A této zděděné chiméry se dnes ujímají někteří politici, politologové, teologové a jiní intelektuálové s vírou, že oni jsou tou vyvolenou elitou, která je předurčena nám „prostým“ lidem vládnout a určovat, co pro nás je správné a co není. Ale kdyby si jen tak teoretizovali a rozmlouvali mezi sebou, jenže oni jsou přesvědčeni, že právě jejich názory a postoje jsou jediné správné, že jsou normou a vše ostatní je extrém, který je nutno potlačit a umlčet. Vskutku praví demokraté. A nejsou sami, mají za sebou mocnou mediální frontu, která spolehlivě zlikviduje osobní, profesní a veřejný život každého, kdo se odváží projevit odlišný názor.

 

Rozdíly, možná až zásadní, mezi dobou Dykovou a dneškem v otázce „toužení po širší vlasti“ vidím dva. Předně se snahy světových elit neupínali ke globální vládě, jak hrozí v dnešním smyslu. Jednak by to bylo v kontextu tehdejší doby z hlediska komunikačních a dalších možností něco nesmírně náročného (ale jistě ne nemožného) a především prvním cílem a hlavní prioritou bylo „pouhé“ sjednocení Evropy. A druhý viditelný rozdíl je dle mého soudu v alespoň určité otevřenosti diskuse na toto téma v meziválečné době. Jednalo se o jeden z názorů, byť s vlivnými podporovateli, a jeho zastánci neměli tendenci své názorové oponenty označovat za paranoiky, kteří vymýšlejí nesmyslné konspirační teorie. Tehdejší „světoobčané“ byli ještě možná, a slovo možná bych zdůraznil, vedeni upřímným, leč naivním názorem, že vytvoření jednoho evropského státního svazku povede k věčnému míru a pokroku. Ostatně těm „správným sjednotitelům světa“ zbývala do prvního setkání v hotelu Bilderberg ještě tři desetiletí. Třeba se ale v hodnocení, že tehdy šlo o upřímné snahy přesvědčených světoobčanů mýlím, neboť katolická církev dlouhá léta považovala panevropské hnutí za jakousi reminiscenci zednářských organizací (Veber 2009), což je poznatek, který bychom určitě neměli přehlížet.

 

Teď je však situace jiná a nesrovnatelně vážnější. Teď už běží o samotnou existenci starobylých evropských národů, jejich kultur a tradic. Mílovými kroky se opět blížíme k době, kdy se za názory odlišné od vidění světa „vedoucích činitelů“ trestá a projevení postoje nepatrně jiného než je „norma“ se nepovoluje a potírá. A to vše za souhlasného nebo lhostejného přikyvování našich volených zástupců, ať už jsou z jakékoliv strany. Nevím o tom, že by nějaká ze stran zastoupených v parlamentu nahlas odloudila snahy o vytvoření nového světového řádu. Uskupení sdružující evropské socialisty (členem je i ČSSD) to má dokonce ve svém programu a předseda vládní pseudokonzervativní strany se účastní zasedání Bilderbergu a následně v přímém přenosu před zraky statisíců diváků popře agendu, která se na těchto setkáních probírá, i když ji někteří významní členové v některých rozhovorech nebo knihách přiznali. Jestliže člověk, který je místopředsedou vlády otevřeně lže občanům své země, měli by si to především jeho voliči pamatovat.

 

Šrouby globalizace

 

Alespoň trochu pozitivní na naší současné situaci je, že ještě před pár lety byla problematika nového světového řádu (NWO, New World Order) obecně v širokých kruzích považována za smyšlenky a konspirativní teorie několika paranoidních zbloudilců, bylo to téma, o kterém se takzvaně ve slušné společnosti nemluvilo. Uběhlo několik let, šrouby globalizace byly zase o mnoho utaženy a všichni dávají za pravdu oněm původním „paranoikům“. Tedy všichni samozřejmě ne, podporovatelé NWO sice souhlasně tleskají, ale nepřestávají své ideové odpůrce nálepkovat již zmíněnými konspiračními teoretiky. Ne proto, že by si to snad mysleli, ale jednoduše aby široká veřejnost, která o problematice zatím nic neví, věřila příznivcům a odpůrcům NWO se naopak s despektem vysmívala. Zjednodušeně je možné konstatovat, že příznivci budované globální vlády patří spíše mezi levici a naproti tomu pravice (ta autentická, či spíše to, co z ní zbylo) globální vládu odmítá a úpěnlivě před ní varuje.

 

Vývoj je sice na dobré cestě, ale válku ještě zdaleka nevyhráváme, budovatelé nového světového pořádku mají zatím výrazně navrch. V bratrské kooperaci s mediální vládou nad světem dle své potřeby manipulují s veřejným míněním v prakticky všech státech civilizovaného světa, čímž dle své potřeby ovládají myšlení a uvažování velkých mas obyvatelstva těchto zemí. A to vše bez velké námahy, média celého světa totiž vlastní jen několik velkých korporací, jejichž majitelé jsou „vzornými světoobčany“, posuzujeme-li to dle jejich členství v Bilderbergské skupině. Naprostým šokem, ale zároveň i potvrzením předchozích tvrzení byla absolutní ignorace nejzásadnější části slavnostního projevu presidenta republiky Václava Klause při loňských oslavách státního svátku 28. října. President tehdy mimo jiné pronesl: „Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.“ Záměrné mlčení nad těmito větami bylo až trapně viditelné. 

 

Co lze proti hrozbě skrývající se pod slovy nový světový řád dělat a jak všemi silami bojovat proti jeho nastolení by bylo na jiný článek. Nicméně to nejhorší co bychom mohli udělat, by bylo sedět se založenýma rukama, nedělat nic a doufat, že světovým „elitám“ jejich plán nevyjde. Sen Richarda Coudenhove-Kalegriho se totiž také nakonec stal skutečností, i když ne pod názvem Panevropa. Proto není na místě se domnívat, že sen Davida Rockefellera a dalších se skutečností stát nemůže. Je dobré vědět, že náš odpor není něčím zvláštním a z Dykova článku víme, že není ani ničím novým.

 

Jak vidno, Viktor Dyk nebyl jen básníkem ryzího češství, významným spisovatelem, pravicovým politikem a novinářem, ale i mužem, který se nebál odhalit a nahlas varovat před tehdy viditelnou snahou politických elit na zbudování "širší vlasti" neb věděl, že už Immanuel Kant označil každý superstát za ztělesnění despotismu.

 

Radim Panenka

vyšlo ve sborníku Centra pro ekonomiku a politiku č. 92/2011 - "Viktor Dyk - Osmdesát let od smrti"

 

Literatura:

JEDLIČKA, Vít: Neomalthusiánská depopulační politika a nový světový řád. In LOUŽEK, Marek (ed.).Thomas Malthus, 175 let od smrti. Praha, CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010.

DYK, Viktor: Touha po "širší vlasti"?. Fronta. 28. února 1929

VEBER, Václav: Dějiny sjednocené Evropy. 2. vydání, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2009.

Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou. In GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, I. díl 1914 - 1945. Praha, Karolinum, 2005. s. 35 - 37.

KLAUS, Václav: Projev prezidenta republiky k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho státu. Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2010.